Svazijské království aneb První dny "misionáře" - Retro 2.

Původně publikováno 5. července 2009. Trvalo to nakonec pět měsíců, než mi přišla pracovní nabídka na humanitární misi. Jednalo se o Svazijsko v JV Africe. Malinká (a nádherná) země, s dost zásadním problémem TB a HIV. 

Na letiště v Johannesburgu přistávám něco málo před desátou ráno. Po 12ti hodinách letu z Paříže, resp.z Ženevy jsem naprosto grogy. Holt jsou Francouzi dle Airfrance trochu menší než já - což není vzhledem k mým parametrům zase až tak překvapující.

Projdu kontrolou, což jsem vůbec nemusel, ale nějak jsem minul uličku pro ty, co pokračují dále a vstupuji na půdu JAR. Když už jsem využil této "příležitosti", jdu si ven zapálit, přestože nemám vůbecchuť. Ale jsem z toho letadla a nevyspanosti tak zblbej, že prostě musím. První nádech čer stvého afrického vzduchu se mnou pěkně zatřese. Věděl jsem, že jedu do zimního období, ale pětistupňovou facku jsem při jasném počasí v jedenáct dopoledne zase nečekal. Po chvíli raději zalézám dovnitř a následuji Gate 28 pro odlet do Svazijska.  

Ve dvě odpoledne již odlétám směrem do Manzini (letiště Matsapo) ve Svazijsku. Jetstream 71 pro cca 20 parádní vrtulový letadlo. Pokud někdo neví, tak já lítání fakt žeru a v některým případech mám typickou radost dítěte, které jste právě posadili na kolotoč. lidí je Ještě slyším pár zvuků - nějaké info z kabiny, které se nedaří rozluštit ani skupince Angličanů letících se mnou již z Francie. Jejich cílem je nějaký sirotčinec organizovaný přes "Safe the Children," ale jméno vesnice si již nepamatuji.

Výhled z letadla zprvu nebyl příliš ideální, protože se moje sedadlo nějak nesetkává s tím kulatým okýnkem a já se musím náklanět do škvíry výhledu sedícího přede mnou. Po chvilce se ale nabízí pán sedící za mnou, zřejmě již znalý této cesty a dostávám pohodlný výhled přímo nad motorem. Protože je jasno, nabízí se mi docela pěkný výhled na nekonečné roviny jižní Afriky, kde jen sem tam vidíte nějakou farmu, důl, vodní nádrž a samo hlavní cesty. Během cesty jsem vyfasoval balíček bramburek a pivo Castle, což jsem při mém vyhladovění doslova zhltl. Pro info - pivo vařené v JAR bylo v pohodě. 

PS: Po čtyřech měsících tento typ letadla společnosti Swazi Airlink 2x spadl. Naše koordinační centrum tak lety zakázalo. Dali je na tzv. Black list. Od té doby se jezdilo pozemní formou - kterou mohou zvolit třeba baťůžkáři: Autobusem přímo z letiště v Johannesburgu do hlavního města Svazijska, Mbabane. Přímo na náš projekt v Nhlangano trvala pak samotná cesta 7 hodin.

Po necelé hodince se krajina začíná zvedat a já tuším, že Svazijsko - místo mého ročního působení                     se blíží. Letiště v Matsapha je poměrně malinké a letadlo s vámi přijede až před vchod hlavní budovy. Procházím pasovou kontrolou a dostávám razítko s turistickým vízem na jeden měsíc. Pracovní povolení budu řešit až v hlavním městě, ale údajně to není zase takový problém. Jinak stačí před koncem měsíce vyrazit do Mozambiku nebo JAR a při cestě zpět dostanete razítko na další měsíc. Jdu vyhledat svůj batoh a zjišťuji, nijak zvlášť překvapen, že nedorazil (o nespolehlivosti překládání zavazadel v JAR jsem slyšel již před odletem). Proto procházím osobní kontrolou jen s příručním batohem, který má asi 12 kilo - 2 notebooky (jeden vezu pro místního zaměstnance NGO), tříkilovou knihu s lékařským obsahem ad. Mimochodem ta kniha byla tak důkladně zabalená, že si ji nejistě kontrolovali na všech čtyřech letištích (Ženeva, Paříž, Johannesburg a tady v Matsapha).

No nic, po vstupní kontrole do Svazijska otevírám dveře a ani nevím, kterou nohou - věřím tou správnou - vstupuji do vestibulu, kde na mne již čeká řidič s velkou obálkou polepenou páskou naší NGO. Zdravím jej a po obdržení kontaktu na reklamaci zavazadel vyrážím směr Nhlangano (čti "Kchlangano"). Rád bych zmínil jméno toho řidiče, ale ani napodruhé se mi jej nedaří zapamatovat. Potřetí se raději neptám. Ne že by bylo nějak složité, ale únava mi povoluje ještě pár výhledů z okna auta na místní lidi podél silnic, pak trochu krásné jihoafrické krajiny s kopečky a probouzím se po cca hodině cesty. Řidič je velmi slušný                   a nevtíravý, přesto sympatický. Po mém probuzení se chápavě ptá docela dobrým a typickým anglickým přízvukem pro místní, že jak dlouho jsem letěl, že jsem asi dost unavenej... Dávám se s ním do řeči                     a ptám se na základní místní fráze, což velmi oceňuje a máme tak v autě pohodovou atmosféru. Asfaltová cesta z letiště do Nhlangano měří cca 70 kilometrů a je v dost dobrém stavu. Je ale nutno říct, že toto je jediná hlavní cesta na jih. Ještě se dozvídám, že v několika posledních dnech tady měli ráno jinovatku a já si říkám, jestli jsem si tu bundu přece jen neměl vzít. Aspoň že jsem si vzal svoje pohory. Ty se fakt osvědčily a vypadá to, že je příští měsíc a půl docela využiju.

Do Nhlangana přijíždíme okolo šesté, takže vzhledem k zimnímu období již téměř za tmy. Loučím                     se s řidičem a jdu dovnitř hlavní budovy - kanceláře, kde mi jde naproti Karlos (Expat), LOG-Admin kterého nahrazuji. Nevím proč, ale přestože jsme se dali do řeči a poměrně rychle jsme se dohodli na postupu při předávání kompetencí, nějakou chvilku na mne civěl jak na zjevení. Nakonec to bylo tím, že jsem byl za posledních téměř pět měsíců největší bílá osoba, kterou viděl - nebo se tak těšil domů, že tomu nemohl uvěřit. (O to zábavnější bylo druhý den představení s Josephine, která je mně tak po lokty.)

Navečer už je fakt kosa, tak si půjčuji bundu a jdu se seznámit s Jessem ze Států - stavařem a Morenou Italkou, která je laboratorní specialistkou. Všichni tři mimochodem tento víkend již na misi končí, tak to vypadá na docela velkou obnovu týmu. 

Dávám si s Karlosem cigaretu a probíráme jeho dost podrobný "předávácí protokol" (Handover report), který mi poslal emailem den před mým odletem. Tímto je podstatně jednodušší vstup do běhu věcí. Abych tady ten přístup při předávání uvedl na pravou míru, Karlos odjíždí z osobních důvodů o měsíc a půl dříve a já mám na předání a získání co nejvíce informací pouze tento večer a celý pátek. Zhruba v osm                      se přemísťuji do domku, kde budu bydlet a po půlhodince neustálého probírání věcí, které mne čekají                  a vůbec o tom, jak to tady chodí, vyrážíme autem k domku dalších expatů (cca 500m), kam jsme pozvaní na "rozlučkovo-přivítací" večeři. Přestože jim nic nevezu - bágl mám toho času ještě někde v JAR - velmi vstřícně mne vítají a při vytopeném obyváku s krbem se uvelebuji s talířem smaženého kuřete, salátu, rýže a avokádové kaše do křesla a jídlo beru hákem. Po dvou hodinách odjíždíme zpět a já se už těším do postele. (Pozn."Přestože je Svazijsko bezpečná země, důvody jízdy autem ve tmě i na velmi malé vzdálenosti jsou povinné v rámci bezpečnostních pravidel, nastavených NGO.")

Ráno vstáváme před sedmou a já bych se vůbec nebránil pár hodinám navíc. Pracovní doba začíná                   v kanceláři v 7:30. Přijíždíme Toyotou Landcruiser (polní model..) - jako log-admin jediní expati, kteří mají toto "privilegium" do dvora před kancelář, kde již čeká celá řada místních zaměstnanců naší humanitárky. 

Seznamuji se s mými nejbližšími pracovníky Shepherdem, Mpendulou a Sandilém. Ten první je                        ze Zimbabwe, ale všichni pracují jako místní zaměstnanci. S Karlosem probírám celou řadu věcí od IT přes účetnictví, dopravu, ochranku, personalistiku, zásobování až po plány do budoucna, což je např. TB vesnice pro oblast Nhlangano a rozvoj logistiky pro celou oblast Shiselweni. Když tak přemýšlím, udělal Karlos za 4,5 měsíce pěkný kus práce. Hlavně připravil tým místních zaměstnanců, kteří se již docela zapracovávají a zvládají sami řadu denních činností. Aby to vše nevypadalo tak růžově, je na něm vidět, že už toho má dost a když se bavíme o některých tématech spolupráce, je zněj vidět, že už nemá sílu pokračovat v tom, co začal. Není se zřejmě co divit, protože tento projekt je evidentně již příliš velký (cca 90 lidí) a tým expatů (14), kteří tento projekt řídí, se evidentně rozrůstá pomaleji než by si někteří přáli.

Přesto věřím, že s přílivem nových lidí, kteří nahrazují ty stávající a navíc s příchodem nové šéfové projektu v Nhlanganu, která dorazila teď v sobotu, se věci zase pohnou. Ještě jsem neměl ani briefing                s šéfy koordinačního týmu sídlící v hlavním městě Svazijska Mbabane, tak uvidím, jaké na mne budou mít požadavky. Ale to až příští týden. 

Tak Saní bonány a já dam zase vědět. Pokračování zde.