Mozambik - Maputo

Původně publikováno 16. července 2009. Jde o moji první cestu do Mozambiku a jeho hlavního města Maputa. Takových víkendů není nikdy dost;).

Je něco okolo třetí v pátek (10.7.2009) odpoledne a konečně vyrážíme ze Svazijského Matsapha směr Mozambik, resp.do Maputo - hlavního města, kde mají moje kolegyně přátele z předchozí humanitární mise. Z Nhlangana do Matsapha nás jede plný auto - tedy 7 lidí, kdy jedou naši kolegové (expati) i někteří z našich zaměstnanců na sever Svazijska. Já se uklidňuji po tom hektickém dni, kdy jsem v odjezd už ani nevěřil. Cestou se kochám vysněnými africkými kopečky a údolími, které jsou pro Svazijsko typické. Je jasno, i když ne teplo a já trochu šlapu na plyn, abychom stihli domluvenou schůzku se zaměstnancem autopůjčovny na letišti v Matsapha okolo půl páté. To šlapání na plyn je ale z toho důvodu, že naše prostorné osobáky Toyota Avance mají obsah jen 1,3 litru, takže v sedmi lidech to není zrovna žádnej sporťák. No nic, vysedáme na čas na parkovišti a čekáme na přislíbeného bílého Nissana Tiida. Ostatní jedou dál do hlavního města Svazijska, Mbabane.

Pomalu si začínám zvykat na časový buffer v Africe, kde půl hodina nikoho nevzrušuje a tak spokojeně čekáme až do pěti, kdy přijíždí zaměstnanec autopůjčovny Themba, a přebíráme auto. Jinak kára je skoro nová, dokonce má rádio, což v autech naší NGO nemáme. Odjezd se již koná za tmy. Sice jsme nějak zapomněli mapu, ale směr na hraniční přechod Naamacha není tak složité odhadnout. I když na silnicích obecně mimo města most návěstí nebývá, takže jsme jednu chvíli vůbec nevěděli, kde jsme. Ale věřil jsem, že těch hlavních tahů směrem na Mozambik zase tak moc nebude (maximálně bychom dojeli na sever do JAR:). Na hranice dojíždíme o půl osmé, takže taktak, že jsme to stihli - zavírá se v osm. Na hranicích s Mozambikem si ještě vyřizujeme víza a autorizaci auta.

Vlastně je to docela "zábavný." Dojedete před celnici, tam na vás čeká osoba v civilu, která vás provede všemi přepážkami a dokonce za vás vyplní i všechny formuláře. Byl jsem tak trochu ztracený, co všechno po mne chtěli. S Elaine jsme se docela doplňovali. Já jsem měl dost důležitou věc - mezinárodní řidičák a Elaine portugalštinu. Po půl hodině máme všechna potvrzení, víza (cca 15 USD) a vjíždíme do země se samopalem na vlajce. Jo ten chlápek v civilu, který nás celou procedurou provedl, vůbec nic nechtěl… Do Maputa už je to něco málo přes hodinku. Když projíždíme Mozambikem a vesničkami po cestě, všude jsou venku lidi, ať již na něco čekají (obyčejně bus nebo dálkové kombi - ve kterých se skvěle přenáší TB) nebo se jen tak druží. Je to dost velký kontrast oproti Svazijsku, kde jsou lidé také veselí, ale drží si odstup… Mentalita těchto dvou národů je naprosto odlišná.

Po cestě nás 2x zastavují policajti. Jeden spíš voják než policajt se samopalem nás jen zdraví, Elaine mu říká, jak se má, hezky se na něj usměje a pohybem ruky jsme propuštěni. Druhá zastávka byla až v Maputo, tedy v hlavním městě Mozambiku, městě mořských plodů a rušnějšího života vůbec. Staví nás policajt, ukazuji mu svůj rozpadající se mezinárodní řidičák a k tomu ten nový český (typu EU, který je pouze v češtině..). Po pár minutách chození okolo auta, nám nakonec říká, že nám nesvítí potkávací světlo. Žárovky v kufru nenacházím a tak ho Elaine ukecává, že nám do konce cesty zbývá asi tak kilometr. Bylo evidentní, že chce bakšiš, ale nakonec nás bez problému pouští dál. Při vjezdu do města vidíte, jako v každém velkém městě, obrovský světelný reklamy na výškových budovách, mraky lidí, docela slušnej nepořádek a hlavně dost divoký řidiče. Musím říct, že Elaine, která je ze Sao Paola, měla druhý den rozhodně větší smysl pro místní styl dopravy a´la klakson. Konečně dojíždíme do domu Carloty a Franciska, Portugalců, kteří zde již dva roky pracují. Carlota pro naši NGO, Francisko pro nějakou soukromou firmu. Dostáváme hnedka pivko a setkáváme se s naší kolegyní (doktorkou z Argentiny), která dorazila z jednoho školení již odpoledne

Jak jsem již v předchozím článku zmínil, Celeste je z Argentiny a na misi pracuje jako doktorka, která má na starosti jedno ze tří zdravotních center. Já ji viděl asi 4x během mého prvního týdne a rozhodně nebyla ve své kůži. Není se čemu divit, když vidí neustále pacienty často v kritickém stavu a navíc spolupráce ruku v ruce se svazijským zdravotním systémem vyžaduje jistou trpělivost. Pak stačí dva dny v Mozambiku, kde je tepleji, cítíte mořský vzduch, lidé se neustále zdraví, vše je mnohem vřelejší a já mám pocit, že potkávám novou osobu. Vysmátá od ucha k uchu a neustále vykřikuje, jak miluje Maputo a Mozambik, kde v minulosti strávila na misi jeden a půl roku. Mimochodem v Mozambiku je projekt naši NGO podobný tomu ve Svazijsku. Ale zde se situace uklidňuje a ve Svazijsku se teprve snažíme dostat situaci pod kontrolu.

Je čas vyrazit do města. Vyzvedá nás další kamarádka Clarice a jedeme na tu plánovanou večeři plnou mořských plodů.. Objednáváme jednu velkou mísu pro všechny... a já se po chvíli nestačím divit! Jíme humry, ústřice, krevety, kalamáry, chobotnice, prostě úžasný. Hraje nám k tomu místní kapela a dokonce poprvé vidím tanec zvaný "Pasada." Je to docela sympatický tanec, podobný hodně slušné "xxx" předehře. Chce to ale partnerku s notnou dávkou důvěry nebo nečeho jiného... 

Postupem času si začínám připadat jako kdysi ve Španělsku, kdy půlnoc je spíš doba, kdy končí večeře a teprve začíná správná mejdanová teplota. O půl jedné vyrážíme do jednoho z klubů, kde je koncert kapely Positivo. Docela sranda je, když zjišťuji, že kytarista je Rakušák, kterej žil v Brně. Příští rok plánují turné po Evropě a chtějí zavítat i do Česka. Po asi 40ti minutách, kdy se skvěle bavíme, dochází k výpadu proudu, který už do našeho odchodu nezprovozní, a party pokračuje při svíčkách. V tuto dobu už jsme docela grogy a už jsme v autě Franciska, že frčíme domů. Nakonec Francisko trvá na návštěvě ještě jednoho klubu a musím říct, že jsem rád, že jsme se nechali ukecat. Představte si slepou ulici ohraničenou velkou plachtou jako vstupem. Na slepé straně je mixážní pult a DJ. Po obou stranách jsou pak bary a nám nezbývá než se zapojit do skvělé párty. Po další hoďce bez ponětí o čase už definitivně padáme domů. Platíme za hlídání auta nějakýmu týpkovi. Franisko k tomu dodává, že ono vám stejně nic jiného nezbývá, pokud nechcete, aby ti samí to auto příště trochu opravili. Přijíždíme domů okolo čtvrté a já usedám na gauč absolutně grogy, když mi Francisko dává přednášku o bubnování na takovou krabici, kterou si přivezl z Peru. Ještě se chvíli bavíme o cestování po Botswaně a pak už jen blackout a já se probouzím o půl šesté na gauči a odcházím na nafukovací matraci do svěřeného pokoje. 

Ráno, no ráno, vlastně okolo jedenácté vstávám. Překvapivě se žádná velká opice nekoná, tak se vrhám do psaní prvního týdne na misi. Postupně se probouzí ostatní a odjíždíme na hodně pozdní snídani - vážně to tak nazývali. Projíždíme Maputem a měníme peníze. Protože nejde směnit svazijské Emalangeni, tak měním svoje Eura. Pro porovnání: Za jedno Euro dostanete 38 Meticais. Pivo v baru stoji okolo 50 Metikais, takže žádná oslava bohatého krále v rozvojové zemi se nekoná. No nic, tyto zážitky jsou neocenitelné, takže peníze neřeším. K tomu mohu dodat ještě jednu věc. Začíná se mi tady líbit. Nejen v Mozambiku, ale i ve Svazijsku. Pracovně je to sice dost divoký, začínáme o půl osmé (někdy i v šest) a obyčejně končíme okolo šesté sedmé. Ale lidi, krajina a vůbec toto prostředí mne začíná dost uchvacovat. 

Po "snídani" odjíždíme na "městskou" pláž. Fotím rybářský lodě a postupně se přemísťujeme k takovému plážovému přístavu, kde se opět cítím jak exot a holky mne prosí, ať si dám popruh - ten stripe od foťáku přes hlavu. Je fakt, že jakmile místní vidí obřího bělocha s foťákem, tak spokojení nijak zvlášť nejsou a hned žádají o peníze. Při odjezdu z pláže k nám přibíhají místní děti a žádají o drobné. Elaine jim už po několikáté dává nějaké Metikais. Někdy je těžký odolat...

Vyrážíme do centra na místní trh, kde se dají koupit trička, různé látky, malby, sošky atp. s africkými motivy. Po cestě si ještě kupujeme kokosový ořechy včetně "vyřezaných" lžiček z kokosovýho dřeva. Ty moc nefungují, protože kokos je dost tvrdý, resp. ta lžička je dost tupá. Ještě holky zjišťují, že dostáváme použitý slánky, tak dostáváme nový. No po tolika očkováních by toto asi neměl být problém, ale pro jistotu. Pak už jedem směrem na místní trh, kde kupuji tričko s motivy Mozambiku a dva obrázky - jeden na kůži malovaný, druhý batikovaný. Celeste kupuje pro 

Elaine batikovanou látku se slony a motiv zdůvodňuje tím, jak Elaine poprvé viděla naživo slona v

Krugerově parku v JAR a jak začala dojetím brečet. Jinak ty obrázky se vyrábí v Tanzánii. Zájem je o nás obrovský. Je to jak v arabských zemích, jakmile projevíte zájem, je dost těžký se těch obchodníků zbavit. Jeden obchodník nás pronásleduje až k místnímu obchodnímu molu, kde máme auto. Neustále opakuje, jak potřebuje peníze na nějaký transport z Mozambiku. Po, nekecám, půlhodině chápe, že to fakt nemá smysl a zkouší to naposledy s tím, že to vzdává a dává nám obrázek zadarmo. Nebereme a on chápe, že tudy asi fakt cesta nevede. Scházíme se s dalšími lidmi v obchodním molu. Když to vidíte, nevíte, jestli jste v brněnské Olympii nebo pražském Paladiu. Kontrast oproti okolním ulicím, kde vidíte prodávat ryby položené jen na nějaké látce na chodníku je dost bizarní.

Je okolo šesté a já začínám cítit spánkový deficit. Jedeme domů a dáváme asi hodinovýho šlofíka. Potom už vyrážíme na večeři do thajského baru, kde si dávám jak jinak než seafood a´la Thai. Pálí to jak čert, ale je to fakt dobrý. Na zítřejší toaletu raději nemyslím. Tento večer se jak jinak účastníme párty bývalého zaměstnance naší NGO, který si v Maputu otevřel bar. Vypadá to spíš jako party naší NGO a já potkávám některé lidí, které jsem potkal během briefingu v Ženevě. Postupně se se vzrůstající náladou dozvídám, jaký je o mne - fresh meat - zájem. Jsem tuhej a protože bydlíme přes ulici, ubírám se na kutě. Bubny místní skupiny, která na párty hraje slyším jakoby by byly vedle v pokoji. Nechápu sousedy, ale zřejmě jsou shovívavější než můj brněnský soused, pan Papoušek.

Druhý den se opakuje snídaně v jednu odpoledne, kde si dávám krevety s vajíčkama. Já vím, zní to fakt luxusně, tak můžu jen potvrdit, že to nemá chybu. Cena asi 50 Kč. Ve tři se loučíme s hostiteli Franciskem a Carlotou a jedeme zpět do Svazijska. Na letiště do Matsapha přijíždíme okolo půl šesté, kde na nás už čeká řidič autopůjčovny, se kterým jsme byli domluveni na pátou. Celý usměvavý přebírá auto a já začínám mít sympatie k jinému přístupu k médiu zvaném čas.

Pokračování zde.