"BUSHFIRE" – Africký fesťák ve Svazijsku

Bushfire, festival africké hudby, se koná ve Svazijsku již pravidelně od roku 2006. Sám jsem jej díky mému ročnímu pobytu zažil 2x a vždy to stálo za to. Spojit tento fesťák s cestováním po JV Africe vřele doporučuji!

Původní text navazoval na mé pracovní působení na humanitární misi ve Svazijsku. Ale trochu to odlehčím. Bushfire, dnes již známý festival, by v Česku patřil k těm menším už kvůli "komornějšímu" prostoru. Návštěvníky jsou jak místní, kteří mají i levnější vstup, tak "běloši - belungové," ať již z JAR nebo z řad pracovníků humanitárních organizací. Primárním účelem, pro který byl Bushfire založen, je podpora svazijského umění a kultury a současně podpora a záštita neziskové organizace "Young Heroes - Call to Action" pro podporu dětí, zejména sirotků. 

V sobotu ráno se rychle balím a potom již nabírám naši domácí, které jsem slíbil odvoz na sever k hlavnímu městu Mbabane. Má tam synka žijicího s prarodiči, tak jsem se nabídl, že ji vezmu, ať ušetří za bus. Jen co jsem ji vysadil, směřuji k "House of Fire" do Ezulwini Valley. Projíždím oblastí místního parlamentu, řady vládních budov a míjím národní fotbalový stadion. Ten proslul rozrytým trávníkem od místního šamana, aby touto formou zaklínal soupeře fotbalového týmu Svazijska při kvalifikaci na mistrovství světa ve fotbale v r. 2010. Dost mne tady překvapila značka "Zpomalte, členové parlamentu zasedají." Provoz byl naprosto minimální a v sobotu si moc dobře nedokážu představit, že by se místní chtěli předřít. Protože touto cestou projíždím poprvé, ptám se ochranky se samopalem, kde že je ten Bushfire. Ukazuje vpravo a pak už se chytám, stejná cesta jako do oblasti Mantega, která je takovým centrem místní lidové kultury a řady evropských hippíků a umělců na volné noze. 

Přijíždím do centra dění a aut je tady jak na..seto. Parkování je ale dobře organizované na protější louce. Jen co vlezu dovnitř, začínám si zvykat na nebývale velké množství lidí bílé pleti. Protože jsem neobědval, jdu hned na pečené jehněčí s kukuřičnou kaší. Kolegové z naší NGO ještě nedorazili (pátek byl dle zpráv

"náročný"), tak jdu omrknout stánky s mraky afrických suvenýrů a stejným počtem lidí kolem. Neodolám a kupuji tričko s emblémem festivalu, které se mi bude později ještě dost hodit. Pak už potkávám ostatní. Tento víkend je pro mne jinak ve znamení španělštiny, protože spím v domě mého franzouzského šéfa logistiky a jeho manželky z Peru. Protože je tady Celeste z Argentiny a Felipe z Mexika, není co řešit a zapínám všechny závity (né, že by to extra pomáhalo, ale stačí to). Protože míním vyzkoušet něco typického, kupuji si grilované jablko obalené v čokoládě a holky volí karamelou verzi. Zatímco já se do jablka nemůžu zakousnout, protože ta čokoláda strašně klouže, Elaine a Clarice (ta dokonce dorazila z Mozambiku) bojují s tvrdou vrstvou červenýho karamelu. Vzhledem ke svýmu chrupu a nedostatku dentistů v zemi to raději vzdávám a pak už jen vidím Elaine, jak doslova odlomila takový kus, že si zasekla panty. Chvilku s tím bojuje a karamel to nakonec vzdává.

Na festivalu je celá řada zástupců různých humanitárních organizací. S Astrid (ta z Peru) jdeme k jednomu ze stánků, který prezentuje organizaci "Young heroes - Call to Action." Tato NGO se zaměřuje na sirotky ve Svazijsku. Bavíme se, kde působí a kolik dětí mají na starosti. Přichází šokující číslo, které vlastně není na Svazijsko překvapivé. Přesto: "10% populace ve Svazijsku představují sirotci. Tedy asi 100 000 dětí." 

Drsný co..?! Epidemie HIV a tuberkulózy sklízí fakt rychle. (Proto tady vlastně jsme...). Pak už se pořádně věnujeme africké hudbě, zastoupené skupinami jižní a střední Afriky. Něco je super a má grády, něco je na spaní. Mně se hodně líbí konžské taneční skupiny a vystoupení některých svazijských skupin. Jejich pěvkyně jsou neskutečný a místy přemýšlím, kde ten hlas berou.

Obecně panuje dost dobrá nálada. Místní publikum tančí s pódiem evidentně známý tanec, my běloši spíš poskakujeme. To se ostatně dost hodí, protože je teď v srpnu pěkná kosa. Nakonec přichází hvězda tohoto večera, Johnny Clegg. Je to běloch, který je tady hodně známý. Jako jeden z prvních bílých začal s protestsongy vůči apartheidu v JAR. Jean-Claude (ten můj šéf logistiky), totálně natěšený vzpomíná, že Johnny byl před dvaceti lety, kdy jej viděl poprvé, přeci jen lepší a že má asi něco s hlasem. Přesto je to dost slušná show a já jsem si hned koupil jeho CD. Tady musím zmínit, že Johnny měl vokalistku s asi největším zadkem na světě. Teda aspoň, co já jsem viděl. 

To je tady vlastně docela zvláštní. Obezitu tady vidíte na každým kroku, ale nevím jak, stále jim ty tuky drží jistou figuru. V Evropě Vám to všechno sjede a tady jakoby Vám všechno spíš narůstalo a stále drželo formu. To je jinak další paradox - na jedné straně svazijští sirotci a chudoba a na straně druhé obezita. Bavím se s Dmitrijem (náš doktor) a ten mi hned dává přednášku o vysokém krevním tlaku, který je přátelé, třetí nejčastější příčinou smrti v Africe. 

V deset začíná poprchat a protože nás hip hop ze Zimbabwe moc nebere, vyrážíme na kutě. Docela to vyšlo. Jen co jsme nasedli, začíná pořádně pršet (poprvé za měsíc ve Swazi) a současně přichází parádní bouřka. Nakonec prší a hřmí až do rána. Pro sichr volám do Nhlangana na projekt, aby zajeli do kanceláře vytáhnout kabely ze zásuvek. Nerad bych, aby nám to odpálilo počítače. 

V neděli je Bushfire ve znamení bláta a dost slušné zimy, ale zato hudba je naprosto parádní. Hlavně seskupení Acoustic Africa a svazijský zpěvák Bholoja nemají chybu. Co se týká publika, tuším, že se přihlásilo 59 národností, a to včetně mne. Ne, že bych měl extra potřebu, ale když z pódia v pauze slyším, že se nahlásil někdo z Maďarska, ženu si to rovnou na stage. Musím tady říct, že Češi jsou v Africe docela známí díky fotbalu. Teda ne tomu mýmu, kterej jsem tady předvedl. Ale je fakt, že řada z našich zaměstanců zná Nedvěda, Čecha, Poborskýho... 

Svazijská Miss mluvící Česky!

Během koncertů se bavíme u jednoho ze stánků s místní miss 2009/2010. Rozdává letáky "Food, Clothing and Hope" (Young Heroes NGO) a nejdříve na nás mluví španělsky, protože slyší naši rozmluvu s Astrid. Ptá se, odkud jsme, a Astrid říká, že z Peru, já že z Česka. Tady přichází můj druhý šok. Svazijská miss (tady jí říkají princezna) reaguje slovy:"Ahoj, jak se máš?" Pak ještě následuje:"Dej mi pac a pusu." No to ji ten českej exboyfriend naučil v Londýně pěkný věci.