Návštěva kliniky a dva měsíce za mnou - Africké Retro 6.

Původně publikováno 23. srpna 2009. V době publikování tohoto článku jsem na humanitární misi ve Svazijsku jako logistik a administrátor téměř dva měsíce (z dvanácti). Mám za sebou kupu práce a návštěvu jedné z klinik, abych koneč

Pátek, konečně "víkend!" Jako obvykle padám z kanclu okolo sedmé. Ale v podstatě se jen převeleču a mířím na "párty" do jednoho z domků, kde se snažíme (dle nálady) sejít a trochu "odreagovat." Většinou se vytáhnou labužnický zásoby, který buď doveze nějakej návštěvník nebo si je dovážíme z Manizini na severu země. Mají tam pořádnej obchodňák a my toho nesměle využíváme. Často pak i nesměle vypadáme. Dáváme si vínko nebo vínka?, smažený kuře od naší domácí a super mrkvový muffiny. V opojení se ještě dorážíme tím nejcenějším - super plesnivým sýrem (Blue cheesem), aby to naše trávení nezakrnělo a my pak cítili, že ještě žijeme.

Naše doktorka z Arg. nám předvedla Britney Spears, pak jsme si všichni zajuchali na nějakou brazilskou hudbu a okolo desáté už jsme jen leželi na pohovkách nebo v křesle totálně vyřízení. Když zjišťuji, že pospávám, vyrážím do svýho domku s vidinou víkendovýho relaxu. Rita a Chrys jeli do hlavního města, tak mám celý víkend barák pro sebe. Né že by mi vadili, jsou super, ale přeci jen takový větší klídek po sedmi týdnech neuškodí. Tento článek píšu v sobotu ráno. Ze zvyku se probouzím už v šest, ale jak zjišťuji čas, hned si v duchu říkám:"Ani náhodou!" a s úsměvem zůstávám v posteli do osmi. Protože je hlavně k ránu stále hrozná zima (okolo 5 C), spávám ve spacáku. Každopádně to ranní azuro a slunko je fakt paráda. Tyto slunný africký rána s pořádným kafíčkem a cigárkem už nikdy nezapomenu. 

Tento víkend jsem chtěl původně vyrazit na trek do Ngwempisi. Jde o jednu z nejodlehlejších oblastí Svazijska s údajně nádhernou přírodou a úžasným a hodně jednoduchým bydlením na jednom z kopců. Na tento výlet je ale potřeba celej víkend a tak to nechávám na jindy a dám si je kopec v oblasti Mahamba poblíž. A protože nic zásadního v plánu nemám, jdu si rekapitulovat hlavní změny v logistice. Poslední dva týdny jsem se zaměřoval hlavně na základní věci, aby už byl konečně větší klid (kolikrát to ještě napíšu) a my jsme mohli vylepšovat a rozvíjet, co jsme jaksi v logistice a financích nastavili. Dávám do kupy celou IT síť, aby nám dobře fungovaly počítače a tiskárny, což byl tento týden stresor číslo jedna. 

Hlavně v případě naší postarší německé zdravotní sestry a jejího ráčkovacího: "Maaarrrek the prrrinterrr doesn´t worrrrk agaiiin." Z jejího utrápenýho přízvuku bych za chvilku zešedivěl. Jinak je ale skvělá šedesátiletá kolegyně! Taky jsme konečně uzavřeli nájemní smlouvu na domek, který jsme hledali od doby, co jsem sem přijel. Představa, že bychom ten domek neměli od září, tak by mne kolegové asi sežrali. Dva totiž bydlí v provizorních pokojích (2x2 metry bez skříně a bez dvěří) a navíc čekáme intezivnější zahraniční návštěvy. Ale nechtěl jsem to uspěchat. Domky k pronájmu se najdou, ale taky nás tady chce kdekdo pěkně natáhnout a hlavně při výrazně vyšším nájmu jednoho by nám pak časem zvýšili nájem u všech ostatních. A není jich málo. Teď máme čtyři baráky a další dva předělaný na kancelář. Když už mluvím o domcích, tak minulej týden se nám proaktivní člen naší ochranky rozhodl jeden večer vypálit trávu kolem našeho hlavního kanclu. Když jsem to uviděl, tak jsem si řekl, že jsem v řiti a už jsem čekal, kdy to přeleze plot a začnou nám bouchat auta. Nakonec zjišťuju, že to je tady zvykem a že se tím naopak častým požárů v období sucha předchází. Znal bych asi lepší formu... Radši jsem ale počkal, než to dohořelo a neodpustil jsem si důrazný příkaz hlídat to až do rána. 

Předchozí 3 týdny jsem už nevěděl čí jsem. Přicházelo tolik nových problémů nejen v logistice, ale i financích a personalistice, že jsem si večer nepamatoval, co jsme dělali ráno. Pokud bych si teda vše nepsal. Holt to je úděl této pozice. Mám na starosti celý vozový park, bezpečnost, IT a komunikaci, zázemí (ubytování, kanceláře), přepravu vzorků, finance, personalistiku...mno je toho dost. Zjistil jsem, že moje předchozí dojmy z prvních dvou týdnů byly dost naivní. Teda, když jsme postupně s naší novou šéfovou zjišťovali, jak projekt funguje. Taky to tady mezi tím 15ti členným týmem někdy pěkně zaskřípe. Sice tady po sobě přímo neřveme, ale někdy to pěkně jiskří. Jenže tady nemůžete jít domů a vychladnout. Tady se stane, že ty stejný lidi potkáte doma při večeři. Nejradši bychom se v tu chvíli sežrali. Ale většinou to jde:). Je nás patnáct mezinárodních pracovníků (expatů), osm z nás je novejch, ale po těch sedmi týdnech už jsou ty hrany přece jen trochu víc obroušený.  

Volný čas

Volný čas je na misi vůbec zajímavá věc. Tady ve Svazijsku je to o to lepší, že je zde klid a bezpečnost přes den vůbec nemusíme řešit. Každý si může dělat v podstatě co chce. Po pracovním týdnu, kterej celej promakáme si pak uděláme v pátek nebo sobotu sezeníčko. Často si tady v sobotu a neděli během dne tvoříme program každej sám. Nejjednodušší forma je víkend promakat. Ale to není úplně ideální...  V ostatních případech můžu poradit. Celej víkend se dá prospat. Ale jak známo, nakonec je z toho člověk víc zničenej než kdyby hnul zadkem. Hodně expatů si chodí zaběhat, vyjedou na nákupy (hlavně ženský), čtou, surfujou na netu, díváme se na filmy, cvičíme jógu, hrajeme šachy, meditujeme, vaříme a nejlépe jezdíme na výlety a na treky po zdejších kopcích. V těch horších případech si léčíme průjmy, pořád hulíme, nadáváme a snažíme se vykecat z náznaků depky (někteří jsou na to úplní experti!..). TV máme jen v našem baráku, kde náš kamerunský doktor pořád čumí na fotbal nebo na africký Opera seriály a´la Dallas. S Anou z toho někdy šílíme, ale chápeme. To jen ve stručnosti. Možností, jak si užít nebo zabít čas je hodně. Někdo třeba hodně píše a co je publikovatelný, tak pustí zde do éteru, že... 

Klinika Mashobeni - Konečně vidím, co děláme

Před cca dvěma týdny jsem navštívil jednu z klinik ve vesničce Mashobeni. Přestože jsem chtěl navštívit jakoukoli kliniku (z těch 18ti, kde působíme), nějak na to nebyl čas. Nakonec mne naše finanční kontrolorka (z Ženevy), která mi během své návštěvy přidělila ještě více práce, přesvědčuje, že prostě musím jet, jinak nebudu mít čas nikdy. Naše doktorka nám po cestě v autě popisuje, jak funguje registrace a příjem pacientů a současně si stěžuje, že tato klinika není tak vytížená, jak by si představovali, přestože je velmi dobře vybavená v porovnání s ostatními, které postupně rehabilitujeme (opravujeme).

Chce to více osvěty a přesvědčování místních lidí, aby se přišli vyšetřit. Přijíždíme v devět ráno a před klinikou už je asi deset pacientů. S pomocí naší zdravotní sestry, která mi překládá, mám povoleno udělat pár fotek v čekárně. Pak již následuji Celeste (naši doktorku) do ordinace, abych viděl, jak vypadá vyšetření pacientů na misích. Vcházíme do malé ordinace, kde je pracovní stůl, zdravotní lehátko, lednička na nějaká medika, plenta a dvě židle pro pacienty. Celeste si sedá za pracovní stůl naproti dveřím a já ji poprvé vidím jako lékařku a ne jako kámošku po práci. Vedle ní stojí náš překladatel, protože lidé z odlehlých oblastí příliš anglicky nemluví nebo se stydí. Přijímáme první pacienty - babičku s vnukem, kteří se přišli vyšetřit před dvěma týdny a dnes mají dostat výsledky. To první vyšetření v podstatě představuje obecné vyšetření, test na HIV a případně na tuberkulózu. V tomto případě jsou oba pacienti HIV pozitivní a dnes začínají s iniciací léčby, která našim doktorům přináší evidentně radost. Obecně poměřují úspěšnost práce dle počtu iniciovaných pacientů na léčbu HIV nebo TB. Celeste ještě oba pacienty standardně vyšetřuje a ptá se jich na jejich další zdravotní problémy, které třeba nezmínili při první návštěvě. Když jde za plentu babička celá v černým, přemýšlím o jejím oblečení a částečně vidím, jak sundává jednu vrstvu za druhou. Překladatel mi intuitivně ihned vysvětluje, že je to vlastně místní vdovský kroj, který se nosí 2 až 2,5 roku po smrti manžela. 

Po vyšetření vysvětluje  průběh léčby - nezbytnost pravidelného užívání (ARV) léků, ale i život s HIV/AIDS. Zde zdůrazňuje, že při správné léčbě nejsou žádná omezení a lze žít naprosto normální život jako každý jiný (info o kondomech v tomto případě nemělo smysl). Abych byl trochu přesnější ohledně vyšetření nově příchozích pacientů, cílem je nejen test na HIV, ale v případě podezření i na TB současně. Nevím, zda jsem to zmínil už v některým z předchozích článků, ale pravděpodobnost, že TB (s tuberkulózou) pacient je i HIV pozitivní, je ve Svazijsku asi 80%. Dle našeho dalšího doktora z Indie jsou jeho osobní statistiky téměř stoprocentní... Pro ty z vás, co mají strach vycestovat do Afriky je dobrý vědět, že když jste zdraví a máte silnou imunitu, tuberkulóza by se u vás neměla projevit. Přestože se bakterie (přenášená vzduchem) do dýchacího ústrojí dostane. K tomuto tématu ještě jedna zajímavá informace. Pokud berete pravidelně antiretrovirotika na léčbu HIV/AIDS, sníží se (snad mne nějaký doktor nesežere) hladina viru natolik, že je pravděpodobnost přenosu na zdravého člověka i bez ochrany téměř nulová. A to se zde v Africe nepoužívají nejnovější léky v této oblasti. Info mám od našich lékařů, kteří četli výsledky nějakého výzkumu uvádějící pouze 1% riziko. Ale jak si můžete být jistí, že nemocný ty léky pravidelně bere, že...?

Pak už se klidím z ordinace a dělám pár foto v okolí. Potkáváme se opět s naší doktorkou a taky s dcerou místní zdravotní sestry. Ta má ohromný zájem o můj foťák, tak toho všichni využíváme.