Mozambik/Inhambane a moje antimalarická jízda

Je říjen 2009 a já vyrážím na svoji "první" dovolenou na humanitární misi. Volím proslulou potápěčskou destinaci Inhambane v Mozambiku. A právě tady začíná moje antimalarická jízda. Ale má to happy end;). 

Začátkem října, cca po třech měsících na misi mám nárok na týden dovolené. Po menším přemýšlení se rozhoduji (jak jinak) pro Mozambik, nádherný pobřeží indického oceánu a taky potápěčský kurz. Volím oblast Tofo poblíž městečka Inhambane asi 500 km severně od Maputa (hl. město Mozambiku). Ve čtvrtek ráno si vzhledem k oblasti beru první tabletu Lariamu (účinná látka Mephaquin), antimalarika - jen pro případ. Vím, že tento typ malarické profylaxe je docela agresivní, ale protože jsem si ji nanečisto vyzkoušel po dva týdny před odjezdem v Ženevě, tak jsem nečekal nic zvláštního - kromě trochu divočejších snů.

Jsem po těch třech měsících utahanej, tak nemyslím na nic jinýho, než totální voraz a klid. V pátek ráno mne náš řidič bere do Manzini, odkud mám v plánu najít nějaký bus, se kterým se dostanu do Maputa. Přijíždím něco po deváté a hned se vyptávám po možnostech. Narážím na minibus s nápisem Maputo a jdu k řidiči, kterého se ptám na případné volné místo. Vše je bez problému, platím 80 Emalangeni (asi 200 Kč) a mám počkat, až se minibus zaplní do posledního místa. Jsem spokojenej, že to vše jde tak lehce a navíc nikam nespěchám. Do Maputa je to 4 hodiny cesty a já mám sraz s naší kolegyní z mise v Mozambiku až v pět odpoledne. To je vlastně super náhoda, protože její sestra bydlí přesně v oblasti, kam mám namířeno a její synek zrovna slaví narozeniny. Nejdříve jsem vůbec nepočítal, že se do Inhambane dostanu za jeden den, ale vypadá to, že takhle by to mohlo klapnout. Lidé, kteří se mnou

cestují v minibusu, většinou pochází z Mozambiku a ve Svazijsku pracují, kde si vydělají podstatně víc. Je zajímavý, co všechno si vozí domů. Když jsem sledoval, co nakládali do vozíku za minibusem (a taky dovnitř minibusu), tak to vypadá na docela zajímavý business. Jedná se převážně o jídlo, od cukru až po čtvrtky hovězího. Řidič se evidentně snaží maximalizovat svůj zisk, tak bere vše, co mu cestující dávajíj.  Samozřejmě za poplatek za každý extra zavazadlo. Vše je naskládáno se zavazadly dohromady a já přemýšlím o konečným aroma takovýho nákladu včetně mýho báglu. Po třech hodinách čekání, až je minibus a připojený vozík do puntíku zaplněný a po velkém dilema řidiče, když po pár manipulacích zjišťuje, že tu dvoukubíkovou nádrž na vodu už prostě nenaloží, konečně vyrážíme.  Mimo nezvyklých způsobů nakládání s odpadem - především pak s prázdnýma flaškama od piva, který někteří pasažéři cestou konzumují a následně vyhazují oknem ven, je vše naprosto v pohodě. Dokonce i při mé výšce a otlačených kolenou. Myslím, že cestující na sedadle přede mnou má dodnes dva modráky na zádech.

Do Maputa na veřejný "autobusový" nádraží přijíždíme před čtvrtou odpoledne a já dle rady z emailu mířím pěšky do koordinačního centra, kde sídlí naše NGO. Maputo je přece jen rozdílnější oproti Svazijsku. Vzhledem k velikosti města tady na bělocha nenarazíte příliš často a na veřejným nádraží už vůbec ne. Vyrážím ze stanoviště minibusů a každej na mne civí, jak na zjevení. S mýma skoro dvěma metrama a bílým ksichtem prostě moc nezapadám. I když ve dne je Maputo údajně v klidu, večer se doporučuje těmto místům zásadně vyhnout. Po hodině - jo po hodině chůze - se konečně potkávám s Clarice a shodou okolností taky s šéfem oddělení v Ženevě, pod který spadá i náš projekt ve Svazijsku. Ten na mne hledí, co tam dělám s batohem na zádech, tak mu s úsměvem vysvětluju, že mám dovolenou. Ale to už vidím Clarice a jedeme. Ještě jí pomáhám naložit do auta dárky a dekoraci a okolo šesté vyrážíme.

Předpokládaný příjezd je ve dvě ráno. Jenže zrovna tento víkend je prodloužený, tak nám trvá víc jak hodinu, než jsme se dostali z totálně zacpanýho Maputa. Jedeme dvěma auty a já dostávám návrh jet s mamkou Clarice a řídit její Toyotu Corollu. Nemám s tím problém až na zjištění, že to na velký pokec nevypadá. Ta sympatická dáma vedle mne nemluví vůbec anglicky. Tak je to taková jednosměrná komunikace v podobě mé španělštiny, kdy mamka rozumí, ale současně její portugalštinu moc nechytám. Tak se na sebe sem tam aspoň pěkně usmíváme - to funguje vždycky. Cesta samotná je docela dobrá kromě asi 80ti kilometrového neasfaltovýho úseku plnýho výmolů. Jeden z nich mne ve dvě ráno velmi rychle probral. Zrovna jsem byl na chvilku vystřídán v řízení a právě se snažím zorientovat, kde vůbec jsem. Vylézám z auta a zjišťuji, že jsme procvakli přední kolo auta Clarice. Kolo měním poměrně rychle a já si říkám, že těch zbývajících 150 km už nějak doklepeme na provizorní rezervě (takový to úzký kolo). V tu chvíli dostávám jako logistik úžasnou radu od mamky Clarice, že vzhledem k této cestě by bylo možná dobrý dát tu rezervu do zadu a do předu dát standardní kolo kvůli větší váze auta. Sám sobě se hned směju, jakej jsem blb, že mne to taky nenapadlo. Tak měním zpátky špatný kolo za rezervu, rezervu za zadní kolo a tak dále. Do konce již zase řídím já a do Inhambane přijíždíme po čtvrté ráno. Jsem vyřízenej, ale ohromenej úžasným domkem na kopci v jedné ze zátok s parádním výhledem na oceán a měsícem na horizontu. No romantika jak sviňa a já si v duchu říkám, co tady do ... dělám sám..?! Jdu si lehnout a po dvou hodinách mne nečekaně budí Clarice, že její sestra jede zrovna do Tofo, kam mám namířeno (dalších asi 8km). Rychle se balím a totálně mimo vyrážím s tím, že si lehnu někde na pláži a začnu s plánovaným týdenním odpočinkem. Z auta vyskakuju u jednoho domku s tím, že ty dva kiláky už dojdu. Ihned mířím na pláž a přes nevyspanost si užívám nádherný ráno. Po pláži pokračuji asi kilometr k Bamboozi Beach Lodge, kde mám rezervovaný ubytování a hned vedle je Liquid Adventures, kde jsem si domluvil ten potápěčský kurz. V osm ráno jsem se ubytoval v jednom z "hutů," takových polootevřených chatek s kruhovým půdorysem. Celou sobotu jsem pak mimo a kompletně ji "prospávám."

V neděli ráno se necítím nic moc, ale začínám potápěčský kurz, kdy na terase s výhledem na oceán studuji teorii. Jde to rychlo a druhý den už dočítám poslední kapitolu a ještě probíráme jak pracovat s tabulkou pro hladinu nitrogenu. Chystám se na finální Scuba Open Water teoretický test. Výsledek testů je lepší než bych za dva dny studia čekal, tak se hned vrhám do bazénu. V této chvíli se do kurzu přidává Taylor, amík pracující pro jedno NGO ve Rwandě. Seznamujeme se s výstrojí a se základními technikami potápění. Protože se nám jakš takš daří, tak hned odpoledne vyrážíme na první potápění, kde si bazénový základy opakujeme a pak máme ještě tak 20 minut na volný potápění. Máme tak 15ti metrovou viditelnost a hned zkraje mohu potvrdit, že podmořský svět stojí zato. Toto první potápění mi připadalo jako plavání v obřím akváriu, kde vidíte řadu pestrobarevných ryb, útesových žraloků, hvězdic a tak dále. Odpoledne si říkám, že jsem nějak moc utahanej. Ale vzhledem k rannímu testu, potápění v bazénu, pak v oceánu si říkám, že to není žádný překvapení. Navíc mne bolí hlava a já nevím, jestli je to tím potápěním a třeba z nezvyku vyrovnávat tlak. K večeru mi začíná být blbě od žaludku a svaluji to na mořský plody, kterýma jsem se právě nacpal. Ráno se probouzím docela grogy, ale čeká nás další potápění a pokračování v dalších technikách. Je mi blbě a mám pocit vzteku. Po snídani mi žaludek dává najevo, že mu to opět moc nesedlo. S nic moc náladou vyrážíme na druhý potápění, který nemá chybu. Vidíme dvě velryby asi tak 5 metrů od člunu a při potápění želvu, rejnoky, no fakt pěkný až na ten můj stav.

Po potápění je mně na nic, ale zarezervoval jsem si polední dvouhodinové šnorchlování - tzv.Ocean Safari. V této oblasti indického oceánu totiž najdete žraloka velrybího, manty obrovský, velryby, delfíny.. Většina potápěčů sem míří právě kvůli tomu, aby viděli "the ocean big five." Tento den se navíc zvedá vítr a moře začíná být docela pěkně rozbouřený. Ale sedáme do člunu a vyrážíme jen s maskama a ploutvema hledat právě toho velrybího žraloka nebo delfíny. Ve člunu je nás asi 12 - španělská skupinka, několik Holanďanů, můj potápěčský parťák a průvodci. Po chvilce brouzdání asi 500 m od břehu vidíme kousek od nás velký stín ve vodě. Průvodci ihned najíždí asi 30 metrů před "něj" a my dle instrukcí seskakujeme do vody. Je mi sice zle, ale v tuto chvíli nemyslím na nic jinýho než na velrybího žraloka. Ve vodě se hned

rozhlížím a vidím docela divokou situaci. Před odjezdem jsme byli proškoleni, jak se s takovým tvorem potápět, ale co jsem záhy viděl, byl přesný opak. Španělská skupinka, hlavně jedna z těch subtilnějších dam plave dezorientovaná na zádech, máchá ploutvemi a asi 8mi metrový (všichni mluvili o 10ti..) nádherný velrybí žralok je asi metr a půl pod ní. V tu chvíli mi pravidla jako 3 metry od něho a absolutně žádný kontakt připadají absurdní. No naštěstí žralok plave dál a poměrně pomalu asi tak ve čtyřech pěti metrech. Vytváříme dvě skupiny z každé strany a užíváme si ten počáteční monstrózní pohled. Po chvilce zjišťuji, že ho následuje jen šest z nás a zbytek se vrací zpět do člunu. Vlny jsou dost zajímavý, ale já se zajímám spíše o to, jak se dostat na pár vteřin blíže k němu. Je to dobrý pocit, plavat ve stejné hloubce, dívat se, jak nasává plankton a hlavně pohyb toho obřího těla vzbuzuje respekt. Po 20ti minutách, který uběhly neskutečně rychle, nám mizí v hlubinách a my naskakujeme zpět do člunu vyhledat nějakého dalšího nebo skupinu delfínů. Vlny jsou v tuto chvíli už fakt velký. Sedím v přední části člunu a snažím se vyhlížet na horizontu něco dalšího. Je mi blbě od žaludku, bolí mne hlava, tak jako ráno a ty pohyby člunu 2 metry nahoru a dolů mi rozhodně nepomáhají. V tu chvíli se otáčím dozadu a vidím zvracet hned pět lidí najednou. Jeden Španěl dokonce dostává menší záchvat - prostě začal v rámci mořské nemoci dost panikařit. Lehl si na podlahu a vypadalo to, jako by ztrácel vědomí. Radši jsem se na něho mrknul, ale po troše vodě bylo evidentní, že prostě jen hrubě zmatkuje. Řekl jsem jeho partnerce - ta co tak nádherně plavala nad tím žralokem, že na něho má mluvit, aby nemyslel na to, jak mu je zle. Vzhledem ke stavu ostatních a konec konců i mému, jsem byl rád, že jsme se rozhodli pro návrat. Tolik zelenejch lidí můžete vidět snad jen po půlnoci v hospodě. Po příjezdu na pláž potkávám mého instruktora a protože mám vzhledem k té bolesti hlavy a žaludku mizernou náladu a taky dost velké únavě - mám v úmyslu dnešní druhý potápění odříct. Ale nakonec si říkám, že ten ponor nějak přežiju (tak je to vždycky..). Takže po ranním potápění a poledním šnorchlování se znovu soukám do neoprénu a vyrážíme na moře. To už jsou vlny třímetrový a řidič člunu (skipper) má co dělat, aby vůbec rozumně plul. Kličkuje od jedné vlny ke druhé a párkrát náš člun vypadá, jakoby chtěl spíš chodit. Po půl hodině se dostáváme na útes, kde máme procvičit poslední ze základních technik a užít si pořádně tzv.Salónu - název útesu. Řeknu Vám, že v tuto chvíli už jsem nevěděl, na co myslet dřív. Na bolest břicha, hlavy, extrémní únavu, vyrovnávání tlaku, podmořskej svět, kontrolu úrovně vztlaku (buyoancy) nebo na samotné techniky, abych ten kurz úspěšně završil. Ale nakonec jsem to dal. Po tomto potápění jsem hrozně vyčerpanej a jdu rovnou do postele.

Odpoledne jsem sehnal Paralen, jdu se naobědvat a snažím se odpočívat. Přemýšlím, co špatnýho jsem snědl nebo jestli to potápění - však to znáte, snažíte se najít příčinu. Noc na středu jakš takš spím, ale ráno se probouzím úplně na dně. Chce se mi brečet, řvát a jsem nasr….nej sám na sebe, že jsem se tak přetěžoval a co se vlastně děje. Protože jsem stále v malarické oblasti tak stále "musím" brát tu profylaxi. Beru si po týdnu další prášek Mephaquinu - Lariamu (což už nikdy v životě neudělám). Ve středu jen tak přežívám.

Na čvrtek jakš takš spím až do osmi a zjišťuji, že můj stav se nijak zvlášť nelepší. Docela vyřízenej se nevzdávám posledního potápění a protože mám naplánovaný odjezd autobusem na pátek ve čtyři ráno, jdu na kutě v osm. A nespím. Mozek je zapnutej jak po pěti Redbullech. Nespím do tří ráno. Nespím ani minutu z těch osmi hodin, které trávím v minibuse do Maputa a začínám se dostávat do stavu, jako bych nechtěl vypnout. Z Maputa narážím na bus rovnou do Svazijska, kam přijíždím okolo šesté. Mam hlad, ale žaludek mám jak na vodě. No říkám si, že něco do sebe nacpat musím. Tak si dávám Streetwise two. No moc wise (chytrý) to nebylo, protože to po čtvrthodině (z)vracím v KFC zpět. To už nevím, čí jsem. Přespávám v jednom z penzionů - no probdím - a ráno se po telefonátu s Chrysem (naším doktorem) rozhoduji vyrazit do špitálu. Ana mne tam bere autem. Po konzultaci s doktorem dostávám v pět ráno prášky na spaní a něco jako Ibuprofen. No zabralo to. Částečně. V sobotu spím přes den asi 4 hodiny a po těch dvou bezesných dnech mám mnohem lepší náladu. Přesto zjišťuji, že i při těch prášcích to není nic moc. Následující týden beru další dva prášky na spaní a jsem permanentně na ibuprofenu. Taky od naší lékarnice fasuji 3 antialergika, jejichž vedlejší efekty mají "spací" účinek.

Druhý týden po dovo se můj stav nijak nezlepšuje. Přes den to pracovní tempo nějak zvlášť nedávám. Respektive dávám, ale vypadám jak Zombie. Ve čtvrtek už nevím co, a je mi blbý to řešit s doktorama. Ale tentokrát volám Celeste a celý zoufalý ji popisuji svůj stav. Odpověď je poměrně jasná. Mephaquin, ty antimalarika mají u 25ti procent uživatelů docela zajímavý vedlejší efekty. Např. nespavost, bolesti žaludku, hlavy, návaly vzteku, únavy… No aspoň vím diagnózu, kterou jsem vlastně tušil. Bavím se současně s naší lékárnicí a ta mi hned zjišťuje, že na tom budu fičet maximálně další týden. Navíc se na tento typ nedoporučuje potápět:). Jak už jsem psal, správně bych tu profylaxi měl brát ještě dva týdny po dovo. (Ale už ten první týden po dovolené jsem další tabletu Mephaquinu striktně zamítl, protože jsem tušil, že je to příčina mýho stavu.) Toto odpoledne dostávám diazepam/valium s příslibem, že je to dost silný na to, abych konečně usnul a nabral sílu. Celeste mi navrhuje vzít půl tablety a když to se mnou nesekne tak si mám dát i tu druhou půlku. Celej natěšenej, jestli se to tak dá popsat, jdu tento den na kutě v sedm a beru první půlku. Po hodině jsem dost zblbej, ale nic moc. Beru další půlku a usínám. Jenže celou noc jsem jak na grilu a ráno jsem, jak to jen popsat, jako bych vypadl z pračky. 

Konečně Happy end

Je pátek, už jsem dva týdny po dovo a tři týdny pořádně nespím a je mi furt hrozně. Dopoledne zkouším pracovat a po jedenácté mluvím s šéfovou projektu, že už nevím, čí jsem. Posílá mne za šéfem zdravotního týmu z Ukrajiny. Pomalu mu brečím na ramenou, že když ani ten diazepam, tak co do ... teda. Dostávám důkladnou prohlídku zdravotního stavu. Kromě menší virózy (bolest v krku) jsem prý naprosto fit a je to jen následek těch antimalarik. "No a..?", zní moje otázka. Dmitrij mi doporučuje nebrat už vůbec nic. Že ty různý kombinace prášků vlastně ještě více vyčerpávají. V tom přichází jeho rada - přátelé! od šéfa našich lékařů mám odpolední příslib dvou jointů. Jak někteří z vás ví, já to radši nehulím (do té doby), protože je mi z toho vesměs nic moc. Ale tentokrát už věřím čemukoli. Odpolední pracovní program vynechávám a ruším naprosto všechno včetně schůzek s mými šéfy (logistiky a financí) z koordinačního centra, kteří jsou zrovna na visitě. Ležím doma dvě hodiny na posteli a mám telefon, že potřebují prachy ze sejfu. Vstávám, stejně jsem nespal:-, a jdu zpět do kanceláře (5 minut). Nakonec řeším mnohem víc věcí a dostává se i na schůzky s koordinačním týmem na pár afrických minut (asi hodina). Pak mne vidí šéfová projektu a posílá mne ihned zpět do postele. Páteční večer fasuji ty dva jointy (na dvě noci). Parťáka mi dělá spolubydlící Anna. No, radši tady ty stavy nebudu rozvádět. Uvolněnej, vysmátej jak lečo a pak už to na mne přichází. A spím a spím a spím. Ráno se probouzím a stále se mi chce spát. Řeknu Vám neskutečný pocit. Možná nejlepší na světě. V sobotu léčbu opakuji a funguje to.

Když to shrnu, tak výše popsaný stav ve mne nyní vzbuzuje pocit, že se mi celá dovolená a vlastně poslední tři týdny vlastně zdály. Postupně se můj stav pomalu zlepšoval. Další "dávku" na spaní jsem si dal každý třetí den a postupně jsem regeneroval. A to i v této době, kdy blázinec na projektu dosahuje vrcholu, když jsme připravovali plán aktivit projektu (Plan of Action) na příští rok. Včera (dnes je 5.11.) jsme to konečně dali dohromady - tři mega Euro v rozpočtovým plánu! Teď mají bolehlav v koordinačním týmu, kde to celý musí přebrat a dát tomu finální podobu před odesláním do Ženevy. Jo, zítra je deadline. A výborný info na závěr. Po řadě drahých pronájmů aut, když jsme potřebovali cestovat za hranice Svazijska a vůbec neustálým plánováním víkendu jak sdílet auta naší NGO v rámci Svazijska, jsme se s Annou rozhodli koupit káru. Toyota Hilux Surf je teď náš poklad - je to prostě paráda!!!

Pozn. pro cestovatele / potápěče:

Antimalarika: Lariam nebo cokoli a´la Mephaquin nebrat! Je to sice nejlevnější antimalarikum, který berete jen jednou týdně, ale taký to má svoje důvody. Oficiálně se uvádí, že vedlejší účinky v podobně bolestí hlavy, žaludku, nespavosti, divokých snů a dalších psychoidních stavů má cca 25% uživatelů. Po mé zkušenosti jsem toto probíral několikrát se známýma v Mozambiku a taky tento rok v Jižním Sudánu a rozstřelenej je z toho téměř každej. Někdo víc, někdo míň. 

Osobně doporučuji Malaron. Ten mi teď v J.Sudánu nedělal nic. Bere se sice denně, ale má minimum vedlejších účinků. Navíc jsem jej časem zapomněl brát a zřejmě jsem docela imunní, protože jsem malárii oproti jiným (i přes užití antimalarik) nechytl. Ale pro krátkodobé cestování rozhodně doporučuji. 

Potápění v Mozambiku: Nevím, kolik z Vás by se chtělo vydat po vlastní ose do Mozambiku potápět.. ale pokud se rozhodnete, nebudete nikdy litovat. Už pro tu exotiku samotnou. Letenka přímo do Maputa je za cca 23 tis. Kč. Asi je lepší ztratit jeden-dva dny a letět za cca 17tis. Kč do Johannesburgu a odtud busem do Maputa (je to fakt kousek! a pak už nahoru do Inhambane nebo jen kousek dolů do Ponta do Ouro (článek zde). Moz nabízí velmi malý turismus, zažijete autentický život mozambičanů, parádní (ne vždy levný!) ubytko, profesionálně vybavený potápěčský centra, většinou zahraniční dive masteři (Anglie, JAR, Austrálie...), úžasný podmořský život. Ale zapomeňte na korály a milion rybek jako v Egyptě. Tady je to o mantách obrovských, kladivounech, velrybích žralocích, velrybách vůbec, delfínech atp. Nechte se překvapit;).