Dračí hory a Lesotho - Cestopisné resty

Už jsou to více jak dva roky, co jsme podnikli cestu do Dračích hor v JAR a následně do Lesotha. Upravenou verzi původních zápisků o těchto nádherných afrických místech jsem předělal s úžasným pocitem nostalgie. 

Lesotho, kde to vůbec je? Podobná otázka směřovala před mou cestou na misi do Svazijska. Lesotho je o něco větší zemička než Svazijsko a leží uvnitř Jihoafrické republiky a od Svazijska je vzdušnou čarou nějakých 400 km. A protože se nám rýsovala druhá dovolená na humanitární misi, začali jsme řešit, kam vyrazíme. Poprvé jsem zamířil do Mozambiku a během prodloužených víkendů jsme se tam pak dostali ještě několikrát, především pak díky té nezávislosti v podobě vlastního auta. Takže kam? Blyder River Kaňon, Kruger National Park, který jsou ze Svazijska coby kamenem dohodil nebo do St.Lucia a na tzv. Elephant Coast indického oceánu? Nakonec však padla volba na Dračí hory a Lesotho. 

Příprava a pořádná

Nejdříve  jsme museli připravit i naše čím dál oblíbenější a úžasné auto Toyota Hilux. Zadní tlumiče už byly hotový, tak jsem je vyměnil za pořádný safari tlumiče s vyšší nosností, než byl standard. Přední tlumiče byly mnohem větší oříšek a naše auto z japonského exportu mělo jaksi jiné míry, než africký Toyota originál. Sháněl jsem nejdříve alternativu, pak originál a když ani ten neseděl, zajel jsem do Piet Retief. To je městečko v JAR hned u hranic se Svazijskem a našel Toyota Servis Workshop. Tady mi řekli, to určitě nebude problém. Jenže i tady originál neseděl. Ale nabídli alternativu. Přinesli mi z druhé ruky profesionální terenní tlumiče Toyota, které sice úplně neseděly - byly delší, ale v Africe jde naštěstí všechno. Jeden mechanik ty tlumiče vzal, ty spodní úchyty uřízl flexkou a přivařil do správné polohy. Co vám mám povídat. Říkal jsem si, jestli toto vydrží, ale byl jsem u svařování, které doprovázelo neustálé chlazení vodou, aby se nám ten tlumič nepřehřál a nevytekl olej. Pánové se asi smějí, ale mně nic jiného nezbylo. Ty staré tlumiče už byly totálně zničený (jeden tekl) a já neměl čas shánět nějakej japonskej original. 

Nakonec to dopadlo dobře, až na jeden detail, ty přední tlumiče nám přesto zvedli auto asi tak o dvě-tři čísla. Naše kára tak vypadala, jakoby jela neustále do kopce. Opět není problém. Pro zvýšení světlé výšky vozu najdete v každém menším africkém moto-obchodě podložky nebo spíše vložky, které stačí namontovat do spirály pružiny a výšku si nastavíte, jak chcete. Stačí pak zaaretovat další matkou a je vyřízeno. Najednou bylo naše už tak terénní auto o dvě tři čísla vyšší a působilo mnohem bytelnějším dojmem. Ještě aby ne. Jen pneumatiky měly rozměry 265/75.

Ještě jsem se nedostal k samotné cestě, a taky to ještě nemám v plánu. Nebylo to totiž vše, co se úpravy vozu týče. Pro takovou cestu řešíte, dostatek paliva, jídlo a kuchyňské potřeby, základní náhradní díly a nářadí, stejně tak jako bezpečnost, možnosti přespání a další. A právě ta možnost přespání byla pro nás klíčová. Není totiž problém spát v hostelu, ale neměli jsme žádnou zkušenost s dalekými cestami a nikdy nevíte, kdy budete muset přespat jen tak někde u silnice. Já navíc zbožňuju cestování na blint. A pro klid duše jsme nechtěli spát někde jen tak ve stanu. Navíc stan by byla další objemná položka v autě. Už tak jsme měli krámů až až. Tudíž jsem navrhl instalaci postele přímo do auta. Už jsem to viděl kdesi na webu s cestopisem po Africe a inspirace byla na světě. Zadní sedačky jsem vymontoval, zajel jsem k místnímu svazijskému svářeči, který se na mne nejdříve nevěřícně díval. Pak už došlo jen na ukázku nákresu, přeměření a dal se do práce. Tady musím říct, že se nejvíce podivoval nad tím, jak se tam s tou Anou jakože vlezem. Postel totiž měla nohy, dole byl úložný prostor a pak už byl dřevěný rošt, matrace a asi 65 cm ke stropu. Neustále se na nás ten svářeč usmíval a samo mu nešlo do hlavy, ne jak se tam jakože "vyspíme…" No prostě myslel na sex, tak jsem se na něj pousmál, že si snad nějak poradíme. Nakonec vše vyšlo, postel byla super a ještě v prosinci a začátkem ledna jsme udělali zkušební víkendovky kdesi ve Svazijsku. Spalo se nám výborně, no teda dostatečně výborně a skvěle fungovala i moskytiéra složitě nalepená na zadní okýnka.

A tady začneme. Já vím, píšu cestopis o Lesothu, ale věřte, kdo byl v Dračích horách, tak mě naprosto chápe, že pouze objet jej, by byl obrovský cestovatelský hřich. Z jihu Svazijska, kde sídlí naše mise, vyrážíme co nejkratší cestou do Royal Natal National Park v Dračích horách. Cesta přes JAR ubíhá velmi rychle. Jejich rychlostní silnice jsou v super stavu a pro našeho terénního broučka není ani hlubší náhodná díra žádný problém. K večeru po cca 400 km dojíždíme do kempu Royal Natal National Parku. Jsme tam mimo sezónu, protože leden patří k těm deštivým obdobím a tak je zde jen minimum karavanů. Na druhou stranu veškerá vybavenost jako elektrika, WC, sprchy na výborné úrovni. Holt toto je ještě "západ" oproti Lesothu.
 

Už jsem zmínil to počasí. Přijíždíme za poměrně vydatného deště a říkáme si, kruci, jestli to takhle bude celej týden, tak potěš.. Ale neztrácíme dovolenkový optimismus. Znáte to, všechno je super, jen když jste pryč od práce a každodenních starostí.

Vaříme narychlo nějaké špagety a hlavně otevíráme lahvinku kvalitního vínka, kterého jsme měli zdánlivě velké množství. To nám totiž došlo už čtvrtý den. Holt jsme si potřebovali vyčistit hlavu. Ale to hlavní nás v Drakensbergu čekalo ráno. Good morning sunshine, jak by řekl Polívka v Pupendu. Co sunshine, ale taky ten výhled na úpatí hor hned nad kempem byl docela strhující. Hned se bavíme se sousedy, jak je to tam s túrami a dostáváme pár tipů. Sbalení jsme raz dva a vyrážíme na doporučenou trasu přes tzv. Mud Slide, což byla cesta sice zakázaná z důvodu bezpečnosti, a proto jdeme právě tudy. Název vychází z velmi prudkého stoupání po mazlavém bahně v trhlině mezi sklaními masivy. A byl to vážně mazec.
Především pak s mým respektem k výškám. Stoupaní bylo šílený, ale hlavně nebylo za co se pořádně chytnou. Žádné ukotvené kameny nebo větší kořeny po cestě moc nebyly, tak se člověk spoléhal jen na to, aby mu prostě neujala noha. Chytali jsme se i menších kořínků, případně doslova drali nahoru zuby nehty. Pohled dolů nedoporučuji. Představa, že sjedete cca 15 - 20 metrů po tom kluzkém bahně mezi skalami dolů nebyla zrovna ideální pro dodání kuráže. Ale vylezli jsme to a odměnou nám byly výstup na náhorní plošinu s obrovskými skalními masivy, zelenými kopci, horskými opicemi a vodopády. A protože jsme měli dobré počasí, tak se nám několikrát ukázal i vrchol nejvyšší hory této oblasti, Mount-Aux-Sources (3282 m). To jsme ještě nevěděli, že v Lesothu pojedeme naším autem ještě nad tímto výškovým bodem. 

Tento pěší okruh, kdy jsme tuto náhorní plošinu slezli přes tzv.Crack na druhé straně náhorní plošiny, trval něco okolo šesti hodin včetně neustálého kochání se nádhernou přírodou, focení, velmi osvěžující koupeli v horském jezírku pod vodopádem nebo sledováním horských opic dalekohledem. 

Druhý, resp.třetí den jsme si říkali, že by stálo zato, vyrazit na Mount-Aux-Source. Ale ten výšlap je na celý den a my jsme neměli žádnou výbavu na tuto horskou túru. Tak jsme se vydali po kopcích směrem
k Devil's Hoek. Podél jsme viděli i další velmi zajímavý přírodní útvar zvaný Policeman´s Helmet (tedy helma policajta). A skutečně, má to ten tvar a v našem připadě, kdy jsme se rozhodli pro "kopec" na druhé straně údolí, byl ten název nesporný. Jo, jo, kopečky a pěší túry, to je moje. Na konci údolí, již při úpatí hor jsme ztratili cestu, jejíž značení jsme buď přehlédli nebo zarostlo, a tak jsme se vydali po travnatém úpatí přímo na hřeben, abychom tam zjistili, že jej nepřelezem. Byl neskutečně zarostlý křovím a ještě neskutečněji prudký. Po náročném výšlapu by to byla otázka času, kdy by nám povolili nohy a my skončili v kotrmelcích.

Volíme tak stejnou cestu zpět. Po návratu do kempu nám bylo jasné, že Dračí hory jsou super, ale čas utíká a Lesotho nás teprve čeká. Dolaďujeme tedy poslední detaily dle našich sousedů v kempu a rozhodujeme se pro, řekněme, respektovaný a vyhlášený hraniční přechod z JAR do Lesotha - Sani Pass. S autem si věříme. A proč to vůbec píšu? Cesta přes Sani Pass je totiž zapovězená všem vozům bez náhonu 4x4. Sani Pass je současně nejvýše položeným hraničním přechodem v jižní Africe a cesta, resp.stoupání, které k němu vede je dobrodružství samo o sobě.

Konečně Lesotho

Z Royal Natal National Parku vyrážíme hned ráno, protože hranice na Sani Pass zavírají okolo páté a my máme jen nejistou představu, o čem ten výjezd vyhlášeným průsmykem je. Projíždíme JAR a z východní strany Lesotha míříme k městečku Himelville, což je, tuším, poslední městečko před výjezdem k nejdříve jihoafrickému hraničnímu přechodu. Zde Vás uvítá krásný nápis - pokračování v cestě pouze s autem 4x4. Navíc už před Himelville začíná dost vydatně pršet, tak si říkáme, no to bude nářez. Pasová kontrola na JAR straně bez problémů a přejí nám šťastnou cestu. Už se nemůžu dočkat. Nejdříve projíždíme jen spíše zablácenou cestou, ale postupně se cesta začne pěkně klikatit, jak se stoupání zhušťuje. Cesta už přestává býti blátivá, ale spíše to připomíná cestu kameným lomem. Zastavujeme a já přeřazuji na krátkou převodovku. To je taková vychytávka, co v Česku příliš často vidět není, ale v řadě oblastí v jižní Africe se bez ní asi neobejdete. Jedete sice jako šnek, ale zato "krouťák" je mohutný a auto jede jako tank. Taky to uzavírá zadní diferenciál...

Přestože nemáme příliš extra výhled, prší a viditelnost je nevalná, cestu si docela užíváme. Já se jen modlím, aby vydrželo auto. Přece jen jezdit místy v prudkém stoupání po nemalých a kluzkých šutrech, krásně omýlané vodou z deště, je pro mne novou zkušeností. Abych nebyl takový sobec a nepřemýšlel o každým metru cesty, přenechávám řízení Aně a zkouším z neustále nadskakujícího auta něco vyfotit. Ana je pohodář a o nějaké technice vlastně vůbec nepřemýšlí. Někdy je to fakt výhoda. Dokonce potkáváme nějakýho místního s Pickupem, jak mají na jednom úseku docela problém. Ale Ana to bere v pohodě a s naprostou jistotou je na té hrozné cestě předjíždí. Ještě dnes si vzpomínám na ten sráz pod náma a jak si kvůli tomu zapaluji cigaretu. Postupně ale věříme našemu autu čím dál tím víc. Dokonce projíždíme trochu rozvodněný potůček a pak už nám je jasný, že to na ten vrchol zvládneme.

A je to tady. Hranice. Prší jako o život, vidět je tak na dvacet metrů, ale cedule označující nadmořskou výšku 2873 m nelze přehlédnout. Po chvilce se zorientujeme a vyrážíme do "Lesotho Immigration Office." Za ten den už toho máme dost, tak chceme jen rychle vyřídit razítkovou válku a dát si večeři v Top Chalet - nejvýše položené hospůdce v Africe.

Na imigračním nás vítají s úsměvem. Prohlíží pasy a kontrolují nějaký list. Dle průvodce Lonely Planet bychom neměli mít problém s turistickým vízem, protože Česko i Portugalsko jsou v EU. Ale to by bylo příliš jednoduchý. Ana dostává pas zpět s povolením vstupu a na mne se celník obrací s větou: "You have a problem." Ptám se jaký a oni mi ukazují list, kde jsou vyjmenované státy, které potřebují víza. Hádejte, který že ten státeček mezi nimi je. Následně od nich přichází otázka, jestli se mám jak dostat zpět do JAR. Při představě o té divoké cestě dolu, hnusnýmu počasí a přicházejícímu večeru si říkám, že toto není dobrý. Ale ještě jsme nevyzkoušeli všechny metody, takže jdu rovnou na to. Není nějaká možnost, že bychom to vyřídili tady? Evidentně na to čekají a ptají se, co bych s tím mohl udělat. Říkám jim, 100 Randů (měna JAR, ale používaná i v Lesosthu). Usmívají se a otázku opakují. 200 Randů (20€) a k tomu moje pohádka, jak pracujeme na humanitární misi a bla bla bla. Domluveno. Podmínkou bylo, že ven z Lesotha pojedu přes tento hraniční přechod, aby z toho neměli problém.

Říkám si, to nám Lesotho pěkně začíná a s chutí na nějaký horký punč zajíždíme k nedaleké hospůdce. Spát budeme v autě, ale celý večer máme v plánu strávit právě zde. Místní, kteří se o tuto skutečně moc pěknou horskou hospůdku starají, jsou velmi sympatičtí a hned se ptají, odkud jsme atd. Jsou sice odlišní od bujarých a úžasných Mozambičanů, ale stále na míle vzdálení od "uzavřených" Svazijců. Cítíme se skvěle. Navíc potkáváme mladý jihoafrický pár, který musel nechat auto na přechodu s JAR a který se rozhodl ten průsmyk na Sani Pass vyjít pěšky. No už si přesně nepamatuji, kolik kilometrů to bylo přesně (snad 10?), ale to by byl fakt nářez, navíc v tom počasí. Ale měli štěstí, stopli auto.

Dáváme si pstruha s opékaným bramborem, nějaký horký punč a pak už pouze pivo. Nakonec z toho byl super večer. Dokonce i hospodský šel spát a oni nás tam u výčepu nechali samotné. Teda, né že bysme toho chtěli zneužít. Alkoholu už bylo dost a tak jsme ještě uvnitř chalupy zvládly uvařit na našem vařiči popcorn. Bylo na čase jít do našeho auta pořádně si schrupnout.

Ráno nás obklopují mraky, ale z vrchu nádherně svítí slunce.

Snídáme hemenex, kafíčko, všechno pěkně na našem plynovém vařiči a myslím, že nám záviděla i místní kuchyně. Jinak, přestože jsme nespali přímo na tomto chaletu, tak platíme nějaký přenocovací poplatek. Výhled je omezený, ale nádherný. Rozhodně lepší, než předešlý večer. Vidíme nádherné údolí a vidíce ty serpentýny pod námi si až teď uvědomujeme, co že jsme to vlastně vyjeli. Ještě se jdeme projít podél úžasných srázů nad průsmykem, které mají jistě okolo 150-300 metrů a stíhám nafotit pár snímků, než nás velmi rychle začne obklopovat mlha. Raději se vracíme k hospodě, abysme si náhodou nespletli cestu a někde nezahučeli. Během dalších pár desítek minut je viditelnost katastrofální a my se tak uchylujeme zpět k čaji a čtení nějakých časáků. No ale netrvalo to dlouho a s Anou si říkáme, počasí na prd, tak tady nemá smysl zůstávat. Jen doufáme, že nás takové počasí nebude provázet po celou dobu. Platíme a ještě před polednem vyrážíme směr Tsaba tseka do centra Lesotha.

Už po asi čtyřech kilometrech se náhle mraky rozevírají a zůstávají na místě, odkud jsme vyrazili. A právě tady to začíná. Ty výhledy na kopce jsou prostě "wow."

Sem tam narazíte na místní pastevce na koni. Z těch prvních, které jsme záhy potkali, jsme byli tak nadšeni, že jim Ana hned dává naši ozdůbku z auta - přívěšek s motivy Svazijska.

Přikyvují a pěkně se usmívají a je jasné, že nám vůbec nerozumí. Jediné co umí, je sweets (sladkosti) a cigarety. To je vůbec zvláštní. Ve Svazijsku, ale ani v oblasti Kwazulu Natal v JAR je kouření místních lidí naprostou výjimkou. Tady v Lesothu evidetně tento nešvar pánové milují. Dávám jim po cigaretce a dělám pár foto. Cesta je ale dlouhá a tak vyrážíme dál. No, že bychom spěchali, to se říct nedá. Ana totiž většinou řídí a jí často říkám: "Zastav, musím to vyfotit." Nemohu se těch horských pohledů nabažit. Projíždíme okolo vesnic posazené v kopcích, potkáváme řadu dalších pastevců na koních i bez nich nebo třeba s oslíky. Když se k nějaké vesnici přibližujete, sbíhají se okamžitě děti s nataženýma rukama a kričí: "Sweets, sweets." Kdyby tam byl můj otec, tak by jistě rozdával jak o život. My jsme ale již přeci trochu ostřílení a víme, jak moc kontraproduktivní to je. Tímto Vám radím nebo Vás prosím, usmějte se a ujeďte. Nebo jim prostě nic nedávejte a když už, tak bonbóny bez cukru. To je totiž ten problém. Vy jim dáte cukerle, které si oni sami nikdy nekoupí (alespoň ne tito velmi chudí vesničané v horských oblastech), ale především jim takhle projíždějící turisté zkazí zuby. Na zubaře v této oblasti zapomeňte. Dejte jim raději nějaké jídlo, konzervy nebo ovoce. No to byla prostě jen odbočka, ale myslím, že velmi důležitá, na kterou je dobré myslet i v jiných podobných částech světa.

Jedeme dál. Co je zajímavé, jsou úpravy místních osídlení. Vesnice se svým rozestavěním, stylem "tukulů" (kruhových stavění) nebo kamenných čtyřstěnných domků, velmi podobají těm ve Svazijsku. Ale jeden rozdíl byl pro nás patrný na první pohled. Jejich okolí je velmi dobře udržované. Mají různé předzahrádky někdy i s kamenným plotem a působí to tak mnohem malebněji.
Cestu směrem k Thaba-Tseka jsme si vybrali, protože to vypadalo na nejkratší cestu směrem k Semonkong Waterfall, a také jsme předpokládali, že tato oblast bude mnohem zajímavější, než osídlený a podstatně vyspělejší sever a západ země. Cesta utíká skvěle a dokonce se orientujeme i na místních nepříliš dobře značených cestách. Vlastně bych je nazval "polňačkách." Už se stmívá a protože jsme neměli představu, kde budeme spát. Rozhodli jsme se jet až do soumraku a pak to někdě zapíchnout při cestě. Lesotho se nám zdálo bezpečné, tak nebyl problém. Cesta jinak byla nekonečná. Nedá se jet moc rychle a hlavně jsme místy neměli vůbec ponětí, kde vlastně jsme a zda jedeme dobře. Ale výhledy v horách byly stále úžasné.

Také jsme stihli hodně slušnou přeháňku a následně úžasnou dvojitou duhu přes celé údolí. Vlastně mi bylo úplně jedno, kde že to jsme. Odhadem jsme mohli být od Thaba Tseka ještě nějakých 60 km, když nejdříve projíždíme větší vesničkou (rozumějte tak 20 domků podél silnice a v přilehlých kopcích) a sjíždíme z kopce dalších 5 kilometrů k menšímu překvapení v podobě rozvodněné říčky. Holt období dešťů je období dešťů a tady je to v podobě překážky, kdy betonový mostek je zcela pod vodou a proudem značně rozvodněné říčky. Sloupec vody, který přes ten mostek přetékal jsem odhadoval tak na 20 cm. To by nebyl pro naše auto problém. Horší bylo, že na mostek nebylo vidět, a především pak proud vody nebyl zrovna nejslabší. Nejdříve jsem to chtěl zkusit, ale to bylo na Anu dost. Moc jistej jsem si nebyl a utopit auto se mi taky zrovna nechtělo. Vrátili jsme se do poslední vesničky a naštěstí rychle narazili na místní obyvatelku, která mluvila anglicky. Zprávy byly následující. Tento mostek se ještě zvládnout dá, ale za ním je další a ten už v současné době neprojede nikdo. To byla zpráva, kterou jsme neradi slyšeli, ale holt nám nezbývalo nic jiného než celé Lesotho objet severní stranou. To znamenalo zajížďku asi tak 300 km.

Pomalu se začalo stmívat, tak jsme se naší pomocnice zeptali, zda můžeme v té vesnici zůstat přes noc a přespat v autě. Řekla, že to není problém, že nám umožní spát před jejím domem, ale přesto je nezbytné schválení místní autority vesnice. Protože máme místo v autě pouze pro dva, nechávám jet Anu s naší průvodkyní za náčelníkem a sám zůstávám přímo ve vesnici, kde se hned seznamuji se skupinkou místních. Ta právě teď navečer vyráží do Maseru, hlavního města Lesotha ležící na západě, ale z důvodu deště jedou přes sever stejnou cestou, která nás čeká následující den.

Zanedlouho je Ana zpět s povolením a my parkujeme, jak bylo dohodnuto. Začínáme vařit a zveme naši průvodkyni na večeři při vínku (Tuším to už byla naše poslední láhev). Při večeři zjišťujeme, že je naše průvodkyně dcerou poslance parlamentu Lesotha, a proto umí anglicky. Popisuje nám život v Lesothu a zejména pak poslední rok, který kvůli nezvyklému počasí plného silných dešťů již v suchých měsících zcela zničil úrodu kukuřice. Snad jedinou zemědělskou plodinu, kterou jsme tady viděli. Lesotho je snad ještě chudší než Svazijsko a představa, že lidé žijí v těchto horách a velmi skrovných podmínkách celý rok, kde není sníh výjimkou, je pro nás docela těžko uvěřitelný.

Ráno vstáváme poměrně brzo, ale půlka vesnice nás nenápadně zpovzdálí sleduje, jak si připravujeme narychlo kafíčko. Je fakt, že působíme dost exoticky až bych řekl vyloženě blbě, jak tam máme to krásné auto, plné jídla, před ním rozložený kempovací stolek a židličky a připravujeme si snídani. No, netrvá to věčně, loučíme se s naší hostitelkou a na rozloučenou jí Ana věnuje svoje náušnice (mimochodem její droga, za kterou utrácí spoustu peněz a pak je buď daruje nebo někde zapomene - naprosto typisch:-).

Na sever vyrážíme za nádherného slunného dne. Správně odbočujeme u "městečka" Mokhotlong a vyrážíme opět do nebes. To se snad ani nedá nijak nazvat. Projíždíme okolo diamantového dolu, který je téměř na vrcholu všech okolních kopců a brzy míjíme i ceduli s nápisem 3255 m. Auto jede méně svižně, jak mu evidentně dochází kyslík. Musím řict, místní cesta mi začala lézt na nervy. Byla nekonečná a ve většině případech nezpevněná s obrovskými dírami, kterým se ani nedalo nijak vyhýbat. 20 kilometrů se to dá, ale pak už nám to lezlo krkem a já opět začal přemýšlet, zda se nám těmi neustálými otřesy nerozpadne auto. Nechávám řízení Anně a radši fotím nebo pokuřuju - místy oboje. Takovou kuriozitkou je i nedávno otevřená lyžařská sjezdovka. Zapomeňte ale na místní. Toto je pro jihoafrickou klientelu. 

Nakonec jsme se dostali na severní magistrálu a po pěkné asfaltové silnici podél mnohem vyspělejších městeček s obchody, ubytovnami a vůbec mnohem lepší vybaveností, jsme mířili na západ směrem k hlavnímu městu Maseru. To nám zabralo asi dvě hodinky a Maseru Vám mohu jednoduše popsat jako město v jakékoli jiné západní zemi. Banky, hotely, školy, taxíky no prostě rozdíl mezi horskou vesnicí a tímto místem je jak z se nedá jakkoli popsat. Přesto to pro mne mělo velký význam, když jsem se zamyslel nad "pro a proti." Tedy životem v chudých horách a v ve vyspělém městě. Ale to je na zvláštní téma, ale bezpochyby velmi zajímavé.

Takže z Maseru se snažíme co nejrychlejí vymotat a míříme do oblasti Semonkong. A proč právě tam? No protože v této oblasti leží největší "single drop" (bez kaskád) vodopád v jižní Africe s výškou 186 metrů. Do Semonkong lodge je to z Maseru 130 km a z toho je 65 km po štěrkové cestě, která prochází hřebenem ve výšce 2800 mnm. Samotná lodge je pak v 2200 mnm. Časově to v ten den už nestíháme, a proto přespáváme v jednom kempu za hlavním městem.

Teď mne tak napadá, že jsem zapomněl zmínit, že Lesotho má minimální nadmořskou výšku 1400 m.n.m, a také jsem zjistil, že 80% populace žije ve výšce nad 1800 metrů n.m.

K Semonkongu vyrážíme v poklidu, jelikož na těch cca zbývajících 100 km máme celý den. Cesta je docela v pohodě, auto drží a počasí docela taky. Je sice pod mrakem, ale neprší. K vodopádu přijíždíme odpoledne a zrovna narážíme na skupinku místních, kteří dělají nějakou propagační kampaň na lokální pivo jménem Maluti. Jeden z promotérů, který už byl řádně pod vlivem, měl super tričko s nápisem: "Our beer, our pride" nebo-li "Naše pivo, naše hrdost." Pěkně tam zavádíme tu kulturu vyspělého světa. Ale holt vyšší životní úroveň a pomoc rozvíjet tyto chudé země spočívá i v implementaci těchto požitků. Jinak mne teď napadá, že na tom jsou Afričani asi stejně jako Asiati a chybí jim ten gen, který tělu umožňuje odbourávat alkohol. No ještě pár set let "kalení" jako my Evropani a budou ho mít taky.

Ubytování v Semonkong Lodge je naprosto nádherný. My teda spíme v autě, ale při návštěve místních chatek jsme zírali. Hodně útulný,stylový, čemuž odpovídala i cena okolo 25-ti Euro (teda v přepočtu) na osobu a noc. No není nad to spát na matraci v autě, kde se dá sotva otočit:-).

Na samotný vodopád jsme se šli podívat znovu ještě následující den. Spadá do obrovského kaňonu. Těžko se to popisuje, tak pouze přikládám fotku.

Protože je ale Lesotho zemí koní nebo snad kříženců poníků s koňmi, rozhodli jsme se vyrazit na celodenní túru po zdejších kopcích. Jeli s námi ještě další cestovatelky z Izraele a Německa, tak to byl opět velký babinec, já a náš průvodce. Nejvíce mne ale trápil stav těch koní. Nevypadali zrovna v nejlepší kondici a při těch výjezdech do okolních kopců měli evidentně co dělat. Zdání ale asi klame, protože po šesti hodinách v sedle jeli stále stejným tempem a nakonci mi snad připadli čilejší než na začátku. Možná proto, že věděli, že už to mají za sebou. Jako ty naše zadky. Řeknu Vám, jel jsem už po poušti na velbloudovi, ale zlatej velbloud oproti tomu koni. Nevím, zda je to tím tvrdším sedlem, ale skuhrali jsme do jednoho všichni. Dny jsem při tomto cestopisu příliš nepočítal, ale v Semonkong lodge jsme zůstali až do samotného závěru naší dovolené. Protože jsme si chtěli dát jeden k aklimatizaci zpět na misi, vyrazili jsme v sobotu ráno přes hlavní město Maseru, kde jsme ještě nakoupili nějaké suvenýry a vyrazili na hranice s JAR. Tedy na hranice na západní straně Lesotha. Představa, že bychom jeli přes celé Lesotho a vraceli se přes vysokohorský Sani Pass byla ihned zamítnuta. Jen jsem věřil, že mi na západních hranicích nezjistí nějakou nesrovnalost v pase. Razítko jsem sice měl, ale chybělo to turistické vízové, co jsem po "domluvě" dostal od celníků na Sani Pass. Nakonec to prošlo strašně hladce. Vyčkali jsme asi sto metrovou frontu, dostali další razítko a přes JAR jsem zamířili na severovýchod směrem do Svazijska.

Čekalo nás asi 700 km, tentokrát už po krásné rychlé asfaltce. Jestli někdy plánujete cestu do Afriky, rozhodně mějte toto místo na paměti. Stojí rozhodně zato.